Mařáková škola

KRÁTCE K HISTORII

Formálně vzato jde vlastně o krátké údobí 12-ti let, kdy roku 1887 přichází na reorganizovanou pražskou Akademii z Vídně Julius Mařák. Do své smrti, na podzim 1899, zajistil Mařák – nejen jako profesor krajinářské speciálky, ale též jako vícenásobný rektor – škole prestiž kvalifikovaného ústavu, disponujícího tehdy údajně více talenty než vídeňský protějšek. Třebaže byla výuka založena zejména na mistrovském zvládnutí kresby a Mařák nepustil ke skříňce s barvami nikoho dříve, než absolutně kresbu zvládl. Podporoval a přímo požadoval pořizování drobných olejových studií vzduchových a světelných dojmů, kdy se dají srovnávat vztahy barev, světel, stínů a hmoty.

Zatímco v prvních letech existence školy převládalo ještě romanticko-realistické pojetí krajiny zcela v duchu učitele, přináší období po roce 1890 první známky osamostatnění několika osobností. Vůdčím zjevem tohoto období se jednoznačně stává krkonošský rodák František Kaván.

Po tomto období již následuje zcela epocha Antonína Slavíčka. Zjev Slavíčkův opanoval již zcela pole a obrazy typu podzimů naznačují zesílený subjektivismus, příznačný pro sklonek století.

Vedle Slavíčka stojí geniální Lebeda, výrazně se projevující Kalvoda, Honsa nebo Ullmann.

Zároveň sem ovšem patří i solitéři – Panuška s groteskními obrazy a kresbami upírů, čarodějnic, vodníků a jiných živlů, Minařík s výjevy ze staré Prahy nebo Lolek s dramatickým, vervním štětcovým přednesem.

Stárnoucí a nemocný profesor Mařák, který v první polovině devadesátých let ještě aktivně korigoval práce svých studentů i na exkurzích v plenéru, byl v druhé polovině devadesátých let zaměstnán výzdobou Národního muzea, a také trpěl stále více svými neduhy a jeho dosah ve smyslu uměleckého přínosu pro školu poněkud slábl.

A tak třeba přiznat, že poslední žáci krajinářské speciálky byli ovlivněni daleko více spolužáky, zejména geniálním Slavíčkem, který také po skonu Mařákovu školu převzal a po dobu jednoho roku vedl.

Krajinářská speciálka zaniká kolem roku 1900 a je obnovena až ve dvacátých letech Otakarem Nejedlým.

Tolik fakta k historii školy a nyní krátký úryvek ze vzpomínky Aloise Kalvody:

Mařák byl učitel přísný a téměř nikdy nikoho nepochválil přímo, když už řekl: "Nezkazte si to.", byla to pochvala, která již něco znamenala. Mařák srostl se svojí školou úplně. Nikdy neodmítl pomoci, když viděl, že není barev, prostředků na výživu a podobně…

Věděl o každém žákovi, jak žije a z čeho žije, co dělá mimo školu a tímto způsobem se vyvinul vztah mezi učitelem a žáky téměř rodinný, jaký nebylo možno pozorovati v žádné jiné škole. Mařáka neošidil nikdo! A chtěli jsme mnohdy! Žádná výmluva nebyla mu dostatečnou, a tak si navykl každý záhy mluviti s ním zcela otevřeně a upřímně i ve věcech zcela soukromých.

Znal naše poměry majetkové i osobní. Mařákovi nebylo nic tajno, ani co se týče našich alotrií. My netušili, že ví, že hodný a laskavý František Kaván diriguje školní kvarteto. On věděl, že má Panuška v kvartýře hrozný nepořádek. Věděl, že to byl Baťka Dvořák, který utvořil ve škole tajný klub kuřáků dýmek, a že si Váša Březina a jiní kluci rádi přihnou něčeho ostřejšího. Mařák věděl, že je nápad čistě Panuškovský vecpati do Slavíčkovy fajfky mrtvou myš, maskovat i shora hrstkou tabáku, aby Slavíček, který se na ranní bafy těšil nejvíce, měl otrávený celý den.

A tak šťastně plynul život ve škole Mařákově, že teprve dodatečně a po letech jsme si uvědomili, jak visela nad naší uměleckou budoucností lavina, kterou jsme mohli být zavaleni, kdyby s námi nebyl duch Mařákův!

Z Kalvodových vzpomínek

S novým školním rokem přicházeli mladí a loučili se staří. Neloučili se však navždy, nemohli zapomenout a jak vracel se podzim, přišli zase na návštěvu do školy, prohlédnout své staré místo.

Tak dozrával žák po žáku a Mařák postonával už stále častěji a nemoc byla stále vleklejší. Když jsem přišel se s ním rozloučit naposledy, tak vřele se mnou mluvil, jako nikdy za celou dobu studií. Jakoby cítil, že to, co mi povídá, je rada do života už jeho poslední.

V té době umírá právě Julius Mařák…

Když jsem potom v cizině dostal zprávu o jeho úmrtí, bylo mi, jako když blesk srazí mi vůdce uprostřed cesty neznámé a neschůdné. Jedinou památku chovám na svého velkého učitele. Je to posmrtný odlitek jeho pravé ruky. Dlouho to trvalo, že při náhodném pohledu na tu seschlou vráskovitou pravou ruku, přešlo mi tělem zvláštní bázlivé zachvění. Cítil jsem přítomnost jeho celého a jako bych se přistihl, že nejsem připraven.

Alois Kalvoda, 1909

Potřeba krásy a touha po ní je v přírodě daleko hlubší, než jak si myslíme, hýří na poslední mezi jako v liniích nebetyčných hor, je třeba jen viděti a chápati ji.

Ferdinand Engelmüller

…ten, kdo umí pozorně číst v otevřené knize matky Přírody, ten, kdo nelituje spánku a časně ráno i za pozdních nocí slídí po lese, dá mi za pravdu, že na mých obrazech zvěře a lesa není nic vylhaného, neskutečného. V noci, když nemohu spát, v duchu prožívám všechna léta v Osadě znovu. Vidím své srnce a jeleny, slyším houkat výry na skále za vodou, pozoruji medvěda, jak sbírá jahody na pasece. Jaký by to byl román ze života zvěře…

Stanislav Lolek

Julius Mařák byl velký tvůrce, který spěl vždy a všude za vysokými cíli. Jeho dílo je svrchovaně samostatné; souladná byla i jeho umělecká povaha. Byl nám světlým zjevem jako člověk, umělec i učitel, a připojuji, že byl ne náhodou sourodák a druh Bedřicha Smetany z mladých let. Jistě to není jenom moje přesvědčení, že čím je Bedřich Smetana české hudbě, je Julius Mařák českému krajinářství.

František Kaván, 1899